Kontakt

Na vhodných místech se tedy  budoval samostatný drážní vodárenský systém, který měl za úkol: načerpat, uchovat a pak dle potřeby doplnit velké množství vody v co nejkratším čase do hnacích vozidel. Typickým příkladem je stanice Čerčany vybudovaná na dráze KFJB (dráha císaře Františka Josefa) v roce 1871. Po zaústění tratí Posázavského Pacifiku z Jílového a Ledečka se z bezvýznamného nádraží stal živý dopravní uzel. Naštěstí přítomnost řeky Sázavy zaručovala zásobu kvalitní měkké vody pro lokomotivní kotle. V údolí u řeky byla vybudována vodárna, která čerpala parními pumpami vodu z velkých studní, které byly ovšem napájeny z řeky přes pískové filtry. Tato voda byla tlačena do depa do velké vodárenské věže, kde se v ohromných nýtovaných nádrží – rezervoárech uchovávala pro další potřebu. Z této vodárenské věže byla pak voda rozváděna nejen po lokomotivním depu ale litinovým potrubím o velké světlosti i po železniční stanici, kde napájela známé grány. Po první světové válce, kdy lokomotivy byly zase o něco větší a výkonnější, již vodárenské zařízení svou kapacitou nepostačovalo. Dráhy tehdy přistoupily k vybudování nové vodárenské věže, která byla spojena velkým potrubím s vodárenskou věží v depu a zvýšila tak její objem. Věž byla vybudována v těsné blízkosti strážního domku číslo 107 tak, že s ním splynula a zároveň v něm bydlela obsluha zařízení.